Work Text:
Lenka s Ginny si užívaly tichý, pohodový večer U Tří košťat. Ale nevydrželo jim to dlouho.
„To odvoláš!“ ozval se podrážděně ženský hlas.
„Co bych odvolával, prosím tě! Uklidni se, děláš scénu,“ zavrčel mužský hlas.
„Odvolej to!“ požadovala znovu.
To už donutilo Lenku vzhlédnout od článku o tůňodavech. Zjistila, že Ginny už se dívá za zdrojem hluku několik stolů od nich. Upíraly se tam pohledy i všech ostatních v hostinci.
„Povídám, uklidni se,“ ucedil skrz zaťaté zuby.
Na to žena prudce vstala až převrátila svou židli. „Neříkej mi, co mám dělat! Mám toho tak akorát dost. Tohle děláš vždycky!“
„Sedni si!“ trval na svém.
Žena se předklonila a práskla oběma rukama do stolu. „Ne!“
Lenka by přísahala, že se kolem mužovy hlavy objevilo hned několik strachopudů.
„Jednou jsi moje žena, tak ti říkám...“ Nestihl myšlenku dokončit. A vlastně to bylo dobře.
„Ne!“ Žena se otočila na patě a rázně odešla z hostince.
Muž se za ní chvíli díval a pak zaznamenal, že je celý hostinec mlčky pozoruje.
„Co čumíte?!“ obořil se na ně muž a rozhlížel se kolem sebe. Nakonec hodil na stůl pár galeonů a vyběhl ven.
Lenka s Ginny si vyměnily šokované pohledy. Toho si zjevně všiml profesor Křiklan, který stál opodál. Šel totiž zrovna k výčepu, když se hádka spustila a přirozeně se stejně jako všichni ostatní zastavil, aby sledoval představení.
„To víte, to jsou ty záležitosti mezi mužem a ženou,“ usmál se omluvně. Pokynul jim prázdným tuplákem a pokračoval k výčepu.
„No, tak jestli tohle je normální manželství, tak se tedy rozhodně do ničeho nepohrnu,“ ucedila pohoršeně Ginny.
„Myslím, že se nemáme, čeho bát,“ ujistila ji Lenka.
Ginny nadzdvihla obočí. „Vážně?“
Lenka ji vzala za ruku a propletla její prsty se svými. „Jistě. Jsme přeci dvě holky.“
„Pravda,“ usmála se Ginny a tváře se jí lehce zbarvily do červena.